Oktagon je prázdný
Oktagon je zatím prázdný a čeká se na vítěze. Není ale na koho sázet. Z minulého zápasu se v jednom rohu osmiúhelníku povaluje propocený ručník poraženého a v druhém několik cigaretových nedopalků a dopitá láhev becherovky. Davy rozpačitě mlčí a sem tam někdo zařve nějaké jméno, aby byl v tu chvíli umlčen nesouhlasným mručením.
Hlava (Havla) na hrad
I tak by se dal popsat současný stav před volbou nové hlavy státu. Hlavy, která usedne za pár měsíců na hrad. Místo, kde, jak se říká s nádechem patosu, kráčely dějiny našeho národa, ale také místo, kde se z hradních pánů bohužel stávají „pantáti“, kteří někdy přestávají rozumět svému lidu. Možná je to právě tím místem. Možná že lidský duch není sto přijmout tu tíhu genia loci, tu velikost a okázalost, kterou za staletí tento prostor nashromáždil. Člověk zná sám sebe nejlíp. Svoje přednosti i slabosti. Politik je taky člověk, a ne každý zřejmě unese toto poslání. Tím nejhorším scénářem je onemocnění vlastní dokonalostí, které v církevních kruzích popisuje s nadsázkou stav po získání vysokého církevního úřadu, tzv. „mitróza“. Pro nezasvěcené je to právo nosit rohatou pokrývku hlavy (mitru) jakou nosí Mikuláš. Otázkou zůstává, jak a kdy tato choroba v podobných nuancích propuká u politika – státníka. Zda k tomu přispívají pohledy všech těch „velikánů“, kteří shlíží na kolemjdoucí ze svých obrazů, piedestalů a bust v sálech a na chodbách hradního komplexu, nebo je to prostá touha vyniknout a ukázat se. Často, a vidíme to u posledního „hradního pána“, je to obklopení se lidmi, kteří nešetří chválou na svého chlebodárce a křiví nejen svá záda, ale i charakter tak, aby si své korýtko udrželi a alespoň na chvíli ponechali vědomí jeho bezednosti dřív, než někdo zařve „hrnečku dost!“
Šťastná prasátka
A pan hospodář nešetří a leje pomeje štědře těm, kteří chválí. Vladislavský sál se tak v poslední době stal chlévem, kde Orwellovskou optikou můžeme vidět prasátka, která z něj vycházejíc chrochtají blahem s vědomím, že jsou o něco „rovnější“ než ostatní „rovní“. Sem tam se mezi prasátky objeví i šlechetná klisna či vraník, ale to jen proto, aby se přikryl pravý stav věcí. Nomen, omen. Máme přeci Zemana. Správce statku. Nejenže jsme plebejci, ale podstatná část našeho národa jimi chce být. Nač pěstovat ducha v Havlovském kontextu, když talíř s gulášem tak krásně voní a jako desert jsou připraveny koblihy od samotného krále koblih. Ať si pražská kavárna ponechá svá štiplavá moudra a rady. Stejně jí zůstane jen prázdný hrnek od kafe, plný popelník a svetr načichlý cigaretovým kouřem. My máme narvaný mrazák a uzené pověšené ve špajzu. ANO, máme se líp!
Národ odpouštějící
To, že občas nadáváme na drahotu a vzpomínáme na „staré dobré časy“, je takový náš sport. Už to k nám, Čechům, tak nějak patří. Kdyby byl vynalezen lék na nesmrtelnost, chtěli bychom svého Správce znovu a znovu. Nebo změňte ústavu. Všechno jde, když se chce. Podívejme se na ruského bratra. Medvěd za mistra Pipina. Pipin za Medvěda a tak to půjde pořád dokola. Nebo mu aspoň uřízněte hlavu, aby žila a udělejte z něj kyborga. Ó Bože, jaký to bude bez něj svět, až tady nebude. Co si jen počneme, až mezi ovce vběhnou vlci. Ale abychom na náš národ jen nespílali. Něco taky umí. Odpouštět. Masarykovi odpustil jeho souhlas s násilnými excesy vůči dělníkům první republiky. Benešovi jeho útěk do Británie a slabost, která měla za následek komunistický puč ve čtyřicátém osmém. Dubčekovi jeho podpis pod Moskevským protokolem a agentu Burešovi jeho spolupráci s STB. Člověk je přeci tvor chybující.
Petr nebo Pavel
Ať to tedy bude Petr nebo Pavel, nebo jaký to generál čistí kanón před bitvou, chceme člověka z lidu, který zase bude objíždět naši domovinu se svým Zemákem a slibovat „hory doly“, protože to se dobře poslouchá. Jen ne toho nervózního Drahoše a už vůbec ne toho dokonalého Fischera. Ten má německé jméno, i když je Čech a to je podezřelé. A navíc je asi katolík, jistě společně doma s manželkou kvůli plánovanému rodičovství měří teplotu pánevního dna. Prostě podpantoflák. A taky ne toho písničkáře a zbohatlíka Horáčka. Ten je nějak moc ukecanej. Před pár dny začal vystrkovat růžky dokonce ten čertík z pohádky Hilšner. No, kde nic není, ani čert nebere. Ještě by tak scházelo, aby to byla nějaká ženská, protože kam čert nemůže… A tak jsme osiřeli. Není vůdce. Není spasitele. Král – otec hází do ringu jména svých nohsledů a krajinou obchází strach, aby snad František Ringo nebyl tím vyvoleným. Nebo snad hrabě Dracula? Postavu na to má. Nebo jeden z panošů prince z Popelky? A všichni, kteří by snad mohli, nechtějí. Bojí se mitrózy. Bojí se zodpovědnosti. Nedivím se jim. Národu, který žádá jen chléb a hry, se těžko vládne.
Naděje umírá poslední
A přesto budu čekat v naději na toho, kdo přijde z oktagonu rovnou do Vladislavského sálu za zvuku fanfár. Vím, že ho poznám. Bude mít krátké kalhoty a lehký úsměv na rtu.
Jiří Novosad
